Do hor chodím poměrně často. Jeden až dvakrát za týden, někdy i víc. Jeden výlet je s rodinou a ty další chodím sám. Nejlepší brzy ráno tak, abych v deset už byl doma nebo v práci. Bydlím v Popradu, čili logickým místem na naše turistické výlety jsou Vysoké Tatry. Od října loňského roku, kdy jsem se turistice začal věnovat, jsme jako rodina několikrát slezli všechny chaty a já ze štítů prošel Kriváň, Rysy, Kôprovský štít a Lomničák. Jelikož jsem nelyžař a celý zbytek rodiny víkendy pravidelně lyžuje, vznikl mi velký prostor pro individuální zimní turistiku, čehož velmi rád využívám.
Zimní výstup na Choč
Choč je moje srdcovka. Byl jsem na něm desítky krát. Není to těžká túra, ale v zimě není třeba podceňovat ani malé kopce. Přesvědčil jsem se o tom i na této túře.
Vyrážel jsem klasickou cestou z Valaské Dubové. Oficiální doba výstupu je 3 hodiny, převýšení 1000m. Já jako 130 kilový chlap jsem to dal za dvě hodiny, dolů za hodinu. První výzva přišla už při vstupu do lesa, asi kilometr nad vesnicí. V létě v této části teče dolů chodníkem potůček. V zimě se mění na čistou ledovou plochu, kterou nelze zdolat bez stoupacích želez. Hned jsem si je i nasazoval. Ti méně připravení stezka obcházeli přes les.
Během mého výstupu byla Poľana zalita sluncem, sníh byl měký, čili železa šla z nohou dolů a na vrchol jsem už vystoupil bez nich. Vrchol Choča je poměrně rozlehlý a vejde se tam i více lidí. V druhou lednovou sobotu bylo na vrcholu odhadem do sta turistů. Dva Američané, skupinka Maďarů, několik Čechů, ale drtivou většinu tvořili Slováci.
Jsem komunikativní člověk. Každého jednoho člověka, kterého potkám, pozdravím. I když jsou jich někdy stovky. Přimlouvám se mnoha. Povyptávám se, odkud jsou, co dělají. Zvláštní vztah mám k lidem se psy. Doma máme border kolii Noxe a čivavy Lilly. Psy mám rád a skamarátím se is tím nejzuřivějším čoklem, který vypadá jako pes baskervilský. I na této túře na Choči jsem potkal staforda Gastona s partou z Komjatné, slovenské vlčáka Trojana z Prievidze, teriérku Inu s velmi milou majitelkou a několik dalších. Když vidím, že to někdo nedává, zastavuje se, uvažuje o vzdání se dosažení vrcholu, intervenuji. Vždy způsobem přizpůsobeným danému člověku. Když je to paní ve středních letech (nejčastější případ), pobavíme se o rodině, jejích koníčcích, bývalých manželích a vztazích a paní ani neví a je vzhůru. U rodinek s dětmi pomůžu s motivací nebo odnesu na zádech, když je třeba. U chlapců často funguje už jen to, že se jim promluví cizí muž a baví se s nimi jako s chlapy. Rodiče jen zírají s otevřenými ústy, jakých výkonů je ten jejich chlapec schopen. Dívky většinou chodí v partiích, ty se potáhnou. Když jsou samy, tak pomůžu s batohem a hodně si povídáme. Na každého funguje něco.
Nedělám to cíleně. Jednoduše jsem taková povaha. Na druhé straně v horách je dobře vědět, kdo je s vámi. Zažil jsem situace, kdy si dítě při pádu poranilo tvář nebo mladá žena zlomila nohu nebo když chlapci spadla bota dolů stěnou, když si lepil náplast na patu. Dítě ošetřila dětská lékařka, se kterou jsem se bavil jen pár minut předtím, nohu jsme řešili společně s paní, kterou jsem dokopal na vrchol Kriváně a od které jsem se během výstupu dozvěděl, že jsi poctivě dělala JAMES kurz a že má v batohu vše včetně dlahy. Ale k dispozici byl i americký traumatolog, kterému jsem se promluvil půl hodiny předtím. Náhradní boty jsme půjčili od chlapíka, kterému jeden pár visel z batohu. Koupil si nové a nebyl si jistý, jestli nebude mít otlaky, tak si sbalil i ty staré. Právě kvůli těm botám jsem se s ním pustil do řeči. Velikostí seděli a chlapec nemusel skákat z Rysů na boso.
Při túrách potkáte kohokoli. Nekomunikativní autisty, frajery v nejnovějších Jordankách, našminkované dívky s top účesem a v zimních galoších absolutně nevhodných na túru, ale i mladé, příjemně vonící dívky, které vás svou kondičkou strčí do kapsy. České důchodce, kteří jdou jako pilky, i maďarské turisty se špičkovou výbavou as úsměvem na tváři, když netuší, jak odpovědět na mé otázky. Asi nikde jinde nenavazuji tolik vztahů jako na turistice. I proto nosím s sebou více vizitek. Stalo se mi dokonce i to, že člověka, kterého jsem náhodou potkal na túře, jsme později v práci zaměstnali. Patří mezi nejpřínosnější zaměstnance naší organizace.
Závěr
Na Slovensku máme na turistiku asi nejlepší podmínky na Zemi. Máme čtyři roční období, přičemž každé z nich přináší v oblasti pohybu možnosti a krásu, které nikde jinde nenajdete. Hory máme vysoké i méně náročné, máme horské chaty, odpočívadla či značené stezky. Každý chlap potřebuje svou jeskyni a těžká zimní túra může být právě tím místem meditace a klidu, které mnohým z nás tak moc chybí.
