Co se týče přesnosti a techniky, jsem batole, ale o to víc si můžu hrát a objevovat. Někdy opravdu sleduji, kde mám rameno, jak se hýbe lopatka, jestli dlaní tlačím do těla luku. Jindy se jen chci podívat, natáhnout tětivu a vypustit šíp. Žádné velké míření a spekulování.
Abych takovou „pocitovou“ lukostřelbu dotáhl k úspěchu, budu muset trénovat stovky a tisíce hodin. Ale učím se z ní už dnes, lekce, které lze přenést do reality běžného dne.
Velkou část života v moderním světě strávíme přemýšlením a plánováním. Starostmi a spekulacemi. Pocit, že známe detaily toho, co je před námi, nám dává bezpečí, že se neděje nic mimo naši kontrolu.
Nic z toho by se nedalo popsat jako instinktivně.
Když vcházím do ženského světa, vždy se tam kdesi setkám s intuicí. Ne že by to byla čistě ženská záležitost, ale zajisté je to typičtější ženský nástroj. V takovém případě mužům na světlo světa je třeba vytáhnout instinkt.
Většinu lidské existence hrál instinkt důležitou roli. Vrozené, zděděné schopnosti nepodmíněně reagovat a rozhodovat se. Bez něj bychom nepřežili, neubránili se, vyhynuli bychom. Dnes však klademe důraz na rozum.
Občas jednáme, jako by nervový systém byl jen záležitostí mozku. Pokud se nemýlím, tak celé tělo je plné neuronů. Ty vysílají signály neustále. Co nás však může brzdit, je právě neustálý proud myšlenek, který brání tomu vnímat instinktivní reakce.
Občas to dokáže být užitečné, ale zdaleka ne vždy.
Při problémech hledáme radu zvenčí, poohlížíme se, kdo by nám mohl poradit. Čteme, studujeme, honíme informace, počítáme eventuální dopady. Odpověď se však může nacházet uvnitř. Stačí se občas zaposlouchat do toho prvotního hlasu, který nazývám instinktem.
V přítomnosti, kdy můžeme najít řešení konečky prstů, je možné, že to, co hledáme, se nachází v konečcích prstů. Je skvělé přemýšlet a plánovat. Je nenahraditelné jednat a cítit.
